Prastará kulturní krajina kolem soutoku řek Dyje a Želetavky byla obývaná již od neolitu. Podle místních nálezů existovalo již v 8. - 9. století v blízkosti hradu Velkomoravské hradisko. Hrad byl důležitým opěrným bodem Přemyslovců. Vystavěn byl na úzkém skalnatém ostrohu asi 70m nad hladinou říčky Želetavky, která ostroh obtéká. Pod hradem vzniklo městečko Bítovec, významná zastávka kupců a poutníků směřujících z Rakouska na Prahu. Správu přemyslovských hradů svěřil panovník knížeti Konrádu Otovi (1185). Později za Přemysla Otakara I. (1222) se Bítov stává centrem jednoho z moravských krajů – župy Bítovské (provincie Bethowiensis). Hrad spravuje Slavonicko, Dačicko, Jemnicko, Moravskobudějovicko a Telčsko. Z této slavné doby Bítova pochází nejstarší dochovaná kamenná stavba hradu ( v základech románská ) obranná břitová věž.

První písemná zmínka o Bítově pochází ze zakládací listiny kapituly ve Staré Boleslavi, datované k roku 1046. Jádro listiny dovoluje předpoklad, že hrad Bítov byl založen knížetem Břetislavem I. (1003-1055). Souvislá pevnostní linie hradů chránících česko-rakouskou hranici se zde, na řece Dyji, ustálila na počátku 12. století. Je zajímavé, že podobný pevnostní val vznikl i na rakouské straně k jejich obraně před českými útoky (hrady Raabs, Pernegg, Walkenstein a další).

Po vymření Přemyslovců po meči (zavraždění Václava III. v Olomouci - 1306), se hned od roku 1307 dostává hrad jako léno do rukou staropanského rodu Lichtenburků pocházejících ze široce rozvětvené české rodiny pánů z Ronova. Za zakladatele rodu je označován Smil Světlický (12. stol.), budovatel rodového hradu Světlíku (Lichtenburka). Rod zbohatl zejména na těžbě stříbra u dnešního Havlíčkova Brodu. V roce 1278 získává Bítov Rajmund a stává se zakladatelem moravské větve Lichtenburků. Je též prvním moravským zemským hejtmanem. Za Rajmunda doznal hrad významné přestavby – centrum se přesouvá do vyšší části ostrohu, východním směrem, kde je zbudováno mohutné opevnění s dalšími třemi věžemi a novým obytným stavením. Je vystavěn i nový hradní kostel Nanebevzetí panny Marie na hradním nádvoří (1334).

Pro posílení svojí moci budují Lichtemburkové nedaleko Bítova další hrad Cornštejn (Hněvihrad, Vzdorohrad z německého Zornstein - poč. 14. stol.).

Rajmundovi synové Smil a Čeněk se na hradě usadili natrvalo a začali se nazývat Bítovští z Lichtenburka. Bítov se tak stal na 250 let jednou z hlavních lichtenburských residencí. Lichtenburkové bojovali po boku českých králů statečně proti Prusům, Maďarům i Turkům. Také proto měli vždy silný hlas v české politice. Posledním mužským dědicem byl Jindřich z Lichtenburka. Zemřel  29. září 1572. Dědičkami se staly jeho sestry.

Bítov byl v držení Ludmily, která jej r. 1576 prodala rakouskému šlechtici Wolfu Streinovi ze Švarcenavy (hejtmanovi znojemského hradu). Následujících 36 roků panství Streinů na Bítovsku lze nazvat jako pouhou epizodu. Jeho syn Hanuš Wolfart se chtěl přiblížit tehdejším velkým italským šlechticům. Po získání zámku v Uherčicích zde nechal nákladnou přestavbou zbudovat renesanční sídlo v severoitalském stylu s arkádovými dvory a zahradami. To jej spolu s náročným životem renesančního kavalíra (hostiny, tance a freje) finančně zcela vyčerpalo, zadlužil se a musel rodové statky rozprodat. Bítov prodal jako první z větších statků v roce 1612. Přišel i o milovaný zámek v Uherčicích.

Jankovští z Vlašimi se psali podle statku Jankov na Benešovsku. Jan I. Jankovský z Vlašimi se jako první usazuje na Moravě a r. 1405 o něm máme zmínku jako o členu zemského soudu. Bítovské panství koupil Fridrich Jankovský z Vlašimi, jeden z nejmocnějších moravských šlechticů v pobělohorské době, spolutvůrce moravské ústavy (1628). Moravský vlastenec Fridrich nechává vystavět na jižních hradbách hospodářské křídlo s vyhlášeným pivovarem. Jeho syn Hynek (1635) - císařský rada a poradce císaře Ferdinanda III. píše na Bítově první česky psané Hypologické dílo Apotéku koňskou. Při dvojím vpádu Švédů půjčuje poddaným na výpalné a svůj hrad zachrání vyvalením nepočítaných sudů bítovského piva. Roku 1638 rozšiřuje hradní kostel a buduje hradní palác s arkádovým nádvořím a prochoditou věží. Zřizuje nový vstup do hradu a staví k němu vstupní most. Z venkovní části střelecké zdi buduje tzv. švédskou kapli. Po jeho smrti přechází hrad na jeho syna Maxmiliána Arnošta I. (1653) ten se však pomátne na rozumu a hrad spravuje jeho choť Alžběta (1689). V této době je opravována statika jižního křídla - pro Bítov typickými opěrnými pilíři. Maximilán II. Janovský z Vlašimi (1689-1736), se ve Vídni spřízní s rody Ditrichštejnů a Daunů. Jako blízký přítel Josefa I. je povýšen do hraběcího stavu (1702). Oženil se s Kateřinou z Lemberka dědičkou po posledním z  rodu Adamovi Zrinském – přináší na hrad proslulou sbírku zbraní a rodovou knihovnu. Po Maxmiliánově dceři Marii Johanně provdané (1739) hraběnce Cavriani se hrad po dlouhém dědickém sporu dostává na zásah Marie Terezie (1755) do rukou synovce Maxmiliána Františka hraběte Dauna.

Daunové patřili ke  starobylým rodům původem z porýnského městečka Daunu. Traduje se, že název Daun pochází od keltského »Dune«, což znamená kopec. Největší společenský vzestup prožili v době třicetileté války, kdy byli především za vojenské služby povýšeni do hraběcího stavu (1655). Polní maršál a císařův rádce Vilém Jan Antonín Daun získal inkolát (dnes občanství) v Čechách (1684), Uhrách i na Moravě. Jeden z jeho synů Jindřich Josef, jehož manželkou byla dcera Maxe hraběte z Vlašimi Marie Leopoldina, založil moravsko–rakouskou linii rodu. Sídlem této linie byl i Bítov. Stavebně prochází hrad dalším vývojem (1811). Na místě někdejší studny je zbudována kašna. Staví se severní křídlo s hradní kuchyní (1811). Na místě sýpky zřizují Daunové divadelní sál (1816), na severní straně pak empírovou kočárovnu s konírnou (1821-1822). Vznikají velké úpravy zahrad a lesoparku s výstavbou množství saletů (rotunda, studánka, jezírko lásky). Syn Františka, Jindřich (1836-1890) rozšiřuje hradní kostel s hrobkou (1845). Hrad prochází gotizujícími úpravami včetně interiérů paláce. Po jeho smrti, přes protesty Jindřichových bratrů Vladimíra a Otakara rozprodává jeho vdova Antonie, hraběnka Voračická z Bissingenu veškeré zařízení paláce (1890). Po Daunech dědí hrad Haugwitzové.

I Haugwitzové jsou starým, původně slovanským rodem, pocházejícím zřejmě z Míšně, přes statek Haugwitze v Lužici, jehož jméno převzali, pak přešli do Slezska. Užívali erbu s černou beraní hlavu na červeném štítu. Na Moravě se objevují již ve 14. století. V roce 1752 koupili hrabata Haugwitzové panství Náměšť nad Oslavou (od té doby sídlo rodu). Právě sem stěhují zařízení Bítova včetně rozsáhlé sbírky zbraní. Nejznámější osobou rodu se stal vynikající státník Bedřich Vilém, český a rakouský kancléř, rádce Marie Terezie, od roku 1759 nositel řádu zlatého rouna, tvůrce osvícenských reforem.

Od Haugwitzů koupil Bítov za tři miliony korun již r. 1906 Jan I. hrabě Zamojski z malopolského šlechtického rodu, působícího v Polsku, v Rusku i v Rakousku. Bítov si vybral na doporučení svých příbuzných Stadnických z blízkého Vranova. Zamojští se proslavili jako významní polští státníci i vojevůdci. Byli na Bítově jen 2 roky, po té hrad přechází na Františka knížete Radziwilla.

Knížata Radziwillové mají původ na Litvě a jsou jediným knížecím rodem v dějinách Bítova. Jiří byl dokonce jako kardinál, vilniuský a krakovský biskup údajně navržen na papežský stolec (r. 1585). Bítov převzal r. 1908 mladý kníže František (1880-1967), synovec Jana hr. Zamojského, známý konservativní politik a vůdce polské aristokracie. František prodává Bítov (1912) rakouskému velkoprůmyslníkovi, sudetskému němci Jiřímu Karlu staršímu baronu Haasovi z Hasenfelsu (1841-1914).

Hrad za Haasů

Haasové byli rodinou statkářů ze západních Čech. August Eusebius zdědil porcelánku ve Slavkově nad Ohří. Jeho syn Georg (Jiří) starší (1841-1914) vystudoval chemii na vídeňské polytechnice. Převzal otcovu porcelánku a spolu se svým bratrancem Janem Czjzkem (1841-1925) založili r. 1867 firmu Haas a Czjzek, která se stala největším výrobcem porcelánu v celé Habsburské monarchii. Porcelánka se specializovala zejména na výrobu hotelového a restauračního porcelánu, vesměs jen bíle polévaného a střídmě zdobeného. Luxusní výrobky vyráběli především pro svou representaci na světových i zemských výstavách nebo na objednávky předních evropských osobností.

Roku 1899 byl Georg Haas povýšen za obchodní zásluhy o říši do šlechtického stavu s predikátem »von Hasenfels« a r. 1908 byl dokonce povýšen do stavu svobodných pánů (svobodný pán = baron). Pomoci se mu přitom dostalo i od císaře Josefa I. a stálo ho to 80. tisíc korun. Bítov koupil pro svého stejnojmenného syna, který se stal posledním soukromým majitelem hradu (historky o něm v okolí kolují dodnes). Rodinu Haasů s naším hradem spojila náhoda – všimli si inzerátu, nabízejícího bítovské panství v novinách. Haasové vlastnili vedle západočeských statků (sídelní zámek Mostov) a Bítova též vyhlášený obchodní palác - Haasův dům na prestižní Kärtnerstrasse ve Vídni.

Georg Haas si bere za manželku Olgu Danenbergovou dceru koksařského magnáta z pruského Královce. Její sestra si vzala za manžela belgického aristokrata Evance II. barona Copee, jejichž rod se v konečném důsledku stává dědicem rodu Haasů.

Syn Jiří Julius Haas měl na hrad nastoupit jako jeho nový majitel, ale začíná světová válka  a Jiří odchází na frontu. Vrací se v roce 1921 v 35 letech jako starý mládenec. Už v té době měl dlouhé spory s matkou pro svou výstřednost a rozmařilost rakouského důstojníka. Proto na něj matka nenechala přepsat žádný majetek, ale dostával pouze bohatou apanáž.

Okolní šlechta se barona Jiřího ml. stranila, byl pro ně novošlechticem a navíc židovského původu, k jeho chování lze přirovnat rčení „ Čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířata“.

Baron byl velký antifašista a masarykovec. S tím souvisí příběh vztahu prvního československého presidenta a posledního majitele hradu barona Haase. Jeho belgický strýc baron Copée [Kopé] hlasoval po válce ve Společnosti národů pro vznik ČSR, čímž si Masaryka velmi zavázal. To se Haasovi hodilo. Když byly po roce 1918 zabírány statky šlechticů, připomněl presidentu Osvoboditeli Copéeho zásluhy a téměř o žádný majetek nepřišel!     Podruhé se baron na Masaryka obrátil, právě když mělo být při stavbě Vranovské přehrady zaplaveno městečko Bítov. Nový Bítov si totiž místní lidé usmysleli postavit přímo uprostřed baronovy krásné hradní obory. Haas jim nabídl náhradní pozemky, Bítovští však odmítli. Nepomohl už ani TGM. Přesto stála Masarykova busta v baronově kanceláři i za druhé světové války. V této těžké době byl baron údajně pod ochranou konexí své matky Olgy – pruské šlechtičny z rodu Dannenbergů – koksařských magnátů. Byla to typická německá šlechtična, milovala hony a lov, a tak většinu loveckých trofejí, které dnes vidíme ve druhém patře paláce ulovila právě ona. Na hradě bydlela v pokojích hradního paláce naproti tomu syn Jiří obýval jižní křídlo. Dodnes návštěvníkům prezentujeme některé kousky z nábytkového vybavení její ložnice a garderoby.

Baron vedl velice bohémský život, měl po okolí asi osmdesát přítelkyň a nikdy se  neoženil. Zvířata a ženy, tyto jeho dvě vášně mají zčásti původ v tom, že se s ním jako se zbohatlíkem a novobaronem okolní šlechtici ze starých rodů příliš nestýkala. Ke svým přítelkyním se choval jako pravý kavalír. Vedl si tzv. Maitressen konto – evidenci přítelkyň, ale také děvčat z chudších poměrů, která často navštěvoval. Jsou s ním fotografovány na mnohých vyjížďkách po lesích, ale také na honech. Ve své závěti jim odkázal slušné jmění, a tak ještě v devadesátých letech 20. století chodila bítovským stařenkám k pensi malá přilepšení z jeho konta. K prostým lidem z okolí hradu se choval velice dobře, některé bohatě hostil a odměňoval také za to, že si z nich sem tam ztropil žerty. Byl známý svou štědrostí zejména v místních hospodách, kde často všem platíval útratu.

Baronova zoologická zahrada

Baron Jiří Haas ml.  Byl velkým milovníkem zvířat  a je považován za předobraz dnešních ochránců přírody, nenáviděl zabíjení zvířat, na rozdíl od své matky odmítá i jejich lov. Byl velký sportovec, zajímal se o zoologii, rád jezdil na koních. Povahou byl pedant, výstřední a rozporuplná, nespoutaná postava s velkorysým a účastným srdcem. Hrad za svého života proměnil v jednu z největších soukromých zoologických zahrad u nás v té době. Svoji ZOO nechával vždy o sobotách a nedělích zpřístupnit zdarma, nebo jen za spropitné pro průvodce, návštěvníkům z celého okolí.

Ve velké hradní zahradě tzv. Burggartně zbudoval velké množství voliér a výběhů, jejichž zbytky můžete vidět dodnes. Z divadelního sálu, který na hradě fungoval za hrabat Daunů udělal velký psinec. Panskou hradní kuchyni proměnil na kuchyň pro psy a ostatní zvířata. V hradních interiérech přízemí paláce zbudoval několik terarií a akvárií. Zvířata choval všelijaká, kromě jiných také mravenečníka a svoji proslulou lvici Mietzi-Mausi (1930-1945), koupil ji v r. 1930 od cirkusu Kludski jako mládě a protože měl rád Disneyho kreslené pohádky s Mickey Mousem, pojmenoval ji Mietzi-Mausi. Nechával ji sedět spolu s ostatními spolustolovníky při obědě u jídelního stolu.  Lvice se tak stala oblíbenou baronovou společnicí a baron si dokonce přál, aby až přijde čas, spočinula v rodinné hrobce v hradní kapli spolu s ním. Lvice zahynula brzy po baronově smrti v květnu 1945, ale jeho přání se nesplnilo. První verze uvádí, že ji kvůli kůži zastřelil jeden ruský voják, podle jiného svědectví ji otrávili domorodci arsenem v čase revolučního chaosu.

Baron také velice miloval jezdecké koně, které choval v hradní konírně a také ve dvoře Vranči nad hradem. Na hradě pamětníci vzpomínají zejména na zuřivého poníka Mikolase, který jako zlý duch řádil na hradním nádvoří. Poníka získal baron Haas společně s lvicí od cirkusu Kludský. Zaměstnanci mu často dávali pít zbytky piva a poník ovlivněný alkoholem  řádil a strašil hradní personál. Byl mladý, divoký a nezkrotný, a to mu přišlo draho. Jednou se nešťastnou náhodou zranil a musel být v rozkvětu mládí utracen. Jeho pyšnou siluetu můžete spatřit v hradních zoosbírkách, kam ji baron nechal po vypreparování umístit. Údajně straší na hradě dodnes. Známou je také baronova sbírka vycpaných a přioděných koček a veverek. Zvířátka v lidských situacích zapadají do dobové módy známých zvířecích  travestií (20. léta 20. století). Lze uvést Janáčkovu „Lišku Bystroušku“ nebo Čapkovo „Ze života hmyzu“. Ostatně Karel Čapek Bítov osobně navštívil v létě roku 1934. Na hrad jej dovezl statkář Pokorný nablýskanou a rychlou Pragovkou. Hostitel baron Haas mu daroval na památku malou, temně mramorovanou psací soupravu. Čapek si ji však nenechal. Věnoval ji při rozloučení devítiletému chlapci, synovi ředitele blízké školy v Lubnici, s nímž se během pobytu spřátelil. Pak už spěchal do Jemnice na vlak, kterým odjel.

Baronovi milovaní  psi

Nejraději měl baron své početné zástupce psího rodu.  Hradní bránu hlídala šestice dog. Psi měli na hradě kromě velkého psince v jižním křídle také svoji vlastní kuchyni umístěnou v přízemí severního křídla, kde za Daunů bývala panská hradní kuchyně. Psinec na bítovském hradě čítal až 200 psů nejrůznějších ras od bernardýnů (Barry) a dog (Trevizo), po boxery (Tryglav), irské setry a jezevčíky a další rasy. Evidence psů a veškeré výdaje na jejich pobyt na hradě byly poctivě vedeny v účetních knihách. Raritou je dnes již vyhynulá rasa stájového pinče, známá z Haškova Švejka. Přirozeně zde byla i celá řada kříženců, proto někde vidíme poněkud odlišnou podobu od ideálu, jinde jde spíše o posun vzhledu vlivem dalšího šlechtění. Štěňata hradní pán nikdy neprodával, výhradně daroval. O psy se staral početný, vyškolený personál. Existoval dokonce i psaný denní režim ve kterém bylo, že v sobotu se mění sláma ve všech kotcích a boudách a psi jsou koupáni černým mýdlem, někteří údajně měli i svůj ručník.

Baron se od svých milovaných společníků nemohl odloučit a tak je po jejich smrti nechával často vycpávat. Vznikla tak známá sbírka 51 kusů vycpaných psů, největší svého druhu na světě. Každý ze psů je vycpán v poloze, kterou měl za svého života nejraději. Ostatní psy nechával baron pochovat na několika psích hřbitovech, které na hradě založil. Rozsáhlejší se rozkládal před hlavní vstupní bránou v hradním příkopě, druhý menší se nacházel v dolní hradní zahradě. Hroby byly označeny dřevěným křížkem a nevelkou plechovou destičkou s příslušným jménem. Lemovaly je bílé oblázky a osázeny byly buksusem.

Hrad po roce 1945

Celou válku baron přežil na svém hradě mezi svými zvířaty. Dne 11. května 1945 jej na hradě navštívili partyzáni spolu s tehdejšími místními představiteli  KSČ, měl být spolu s ostatními němci odsunut do Rakouska. Jako němec se měl pěšky odebrat do Vídně. Starý kavalír - bylo mu v té době 69 let - se však se svou ZOO, hradem a vlastní zemí nedokázal rozloučit. Oblékl se do parádní C.a.K. uniformy a nabil revolver. Věrná hospodyně ho přemlouvala do jedné ráno. Pak se baron zamkl - a padly dvě rány! Událost byla prohlášena za jasnou sebevraždu. Do dnes však tradují kolem jeho smrti mnohé nejasnosti. Jedna z nich říká, že baron, který byl pravák, měl mít v levém spánku dvě střely. Podle jiné verse  jej zabil najatý vrah, aby bylo možno celý hrad vykrást. Pravdu se už asi nedovíme. Každopádně následující dny a měsíce provází revoluční duch anarchie a zkázy, kdy byly vzácné kusy hradního mobiliáře ničeny, kradeny nebo rozprodávány za korunové položky. Zbylá zvířata z hradní ZOO trpí hladem, později si je v lepším případě rozeberou místní zemědělci nebo jsou vypuštěna do přírody.

K  faktickému vyvlastnění  Bítova  po roce 1945 vlastně nedošlo (pro úmrtí majitele). Stát přesto převzal hrad do své správy a r. 1949 zpřístupnil veřejnosti. Vyrovnání s rodinou Copée, nejbližších příbuzných, přišlo v letech 1962-63, kdy byla rodině především jeho bratranci, jímž byl belgický baron Evence III. Copée [Eváns Kopé]) přesně podle závěti, vyplacena částka 1 mil. korun.

Jeho prasynovec /baron Evance IV. Baron Copée/ nechal v kapli po více než 50. letech v r. 1998 osadit pamětní desku na památku barona Jiřího a jeho rodiny. Deska z bílého carrarského mramoru upomíná na místo odpočinku posledního šlechtického majitele Bítova Jiřího Julia barona Haase.