O knězi, který padal

1. června r. 1738 za časného jitra vyrazil si jako obyčejně kdousovský farář Jan Stallhofer  údolím Želetavky na krásnou vycházku až na hrad Bítov. Měl tam ráno sloužit mši svatou pro hradního pána a  celé osazenstvo hradu. Daunové byli v poslední době ještě zbožnější, neboť si starého kněze oblíbili. Otec Jan procestoval v mladých letech kus světa a dovedl o tom zajímavě vyprávět.
Prohlížel si orosené listy stromů, klidně našlapoval do ztvrdlé půdy a poslouchal, jak zpívají ptáčci. Odsloužil bohoslužbu a zašel do komnat hradu na občerstvení a obvyklý rozhovor. V zimě se často mluvilo o slunné Itálii, aby se člověk aspoň nějak zahřál, nyní ale bylo léto, a tak se vyprávěly spíš různé neuvěřitelné příběhy a zážitky s cizími lidmi a národy. Víno příjemně dokreslovalo teplé letní počasí a den ubíhal klidně, ale vytrvale.
Po obědě přišla večeře a byl nejvyšší čas vydat se na zpáteční cestu. Začalo ale pršet. A tak nezbylo než ještě posedět. Červnové deštíky nebývají dlouhé. Také tento brzy přestal.
Starý farář vyrazil domů. Údolím se válely neprůhledné oblaky mlhy. Kněz si ale věřil. Šel přece tou cestou už tolikrát!
Náhle se noha svezla ze skalního výstupku a náš poutník ztratil rovnováhu. Tak je to tady! Jednou muselo přijít nebezpečí, kterému člověk neunikne. Ale tentokrát to ještě nebylo. Kněz se sunul po skále dolů, přes kořeny stromů, které ho zachytávaly, až dopadl do měkké trávy na břehu Želetavky. Pomalu se postavil a zjistil, že je živý. Ze suchých rtů mu vyšla modlitba a slib. Postavil na oné cestě z hradu do vesnice sochu andělu strážnému. Stála nad ním totiž Boží ochranná ruka. Bůh má člověka rád. Když si dáte tu práci, ještě dnes onu sochu poblíž zarostlé cesty z hradu do starého, dnes již zatopeného Bítova, najdete.

O vzteklém pánu na Cornštejně

Už ve čtrnáctém století stával nedaleko Bítova další hrad - Cornštejn. Patřil Lichtenburkům. Za Karla IV. zde sídlil jakýsi Smil z Lichtenburka. Člověk rozšafný, plný síly a snad i pýchy. Však měl konexe na nejvyšších místech! Karel, zpočátku ještě jen markrabě moravský, patřil zřejmě k jeho přátelům.
Na Cornštejně probíhala jedna hostina za druhou. Bohatství dává lidem křídla. Scházeli se šlechtici až zdaleka. Onoho večera roku 1346 přišel i jaroměřický farář, mnich cisterciáckého kláštera v Sedlci, Vojslav. A měl raději zůstat doma. Na panáčky není nikdo na hostinách zvědavý. Tenhle Vojslav byl ovšem člověk tvrdý a ironický. Rád si dobíral lidi kolem sebe.
Zábava byla v plném proudu, jeden výbuch smíchu střídá druhý. Došlo i na řeč o patronátu nad kostelem v Jaroměřicích, o který měl hradní pán zájem. Vojslav mu v tom nemohl pomoci a snad ani nechtěl. Řekl také na jeho adresu nějaké ostré slovo. Zřejmě mu vytkl chamtivost a prostopášnost, o nichž se mezi lidmi vědělo.
Smil zbrunátněl a začal křičet. Vše kolem ztichlo. Taková urážka! Zabijte toho mnicha!
Vztek hradního pána byl nezvladatelný. Zkuste s litrem vína v břiše jednat mírně! Poručil svým přátelům, aby kněze svázali do pytle. A pak se vydal poutní průvod k Dyji. S vrčením hodili ubohého kněze do řeky. Bylo po všem!
Ráno bylo na Cornštejně černé probouzení. V mozku pálila vzpomínka na živý pytel. A zpráva šla rychle dál. Z Říma přišlo oznámení o vyloučení z církve. Panu Smilovi se lidé začali vyhýbat. Nesměl do chrámu, kněží nesměli na hrad. A příbuzní hradního pána začali přicházet o místa v království. Nezbylo než obrátit se s prosíkem na Karla IV., který se mezitím už stal císařem. Pomůže? Vyžádal na papeži Klimentu VII. podmínky smíru. Všichni viníci se mají vydat na kající cestu do Olomouce.
Ale jaká to byla panečku kající cesta! Bosky, do půl těla nazí, obcházeli viníci všechny olomoucké chrámy, zpívali žalmy a mrskali se dlouhými bičíky. Teprve pak je biskup vpustil do chrámu a přijal do církve.
Smil z Lichtenburka to vše jen s nechutí pozoroval ze svého proklatého hradu. Nepodrobil se. Čekal na levnější cestu do církve. A Karel opět pomohl. Smil dostal za úkol zbudovat na místě vraždy kostel. Tak vznikl pod Cornštejnem kostelík Nejsvětější Trojice, pozdější poutní místo. Dnes už je ovšem zaplaven přehradou. Jen občas, když hladina hodně klesne, z vody vystupují zbytky stavby.
Smil také nechal pro nový kostel vyrobit sochu Panny Marie, které se dnes říká Matka naděje. Dodnes ji můžete spatřit na hradě Bítově v mariánském kostele a s jejími replikami se setkáte i v pozoruhodné kapli oslnovické a na vranovských poutích v polovině každého měsíce.

O pádu Cornštejna

Pevný a mocný hrad Cornštejn padl v zimě r. 1465. Deset měsíců vzdoroval přesile královského vojska. Jeho majitel, Hynek z Lichtenburka, totiž odepřel poslušnost českému králi a přiklonil se k rakouskému vévodovi.
Před obléháním uložili obyvatelé Cornštejna všechny své peníze a zlato do sudu a ten ponořili do hradní studny. Protože málokdo obléhání hradu přežil, zapomnělo se na onen sud a tak dodnes v hradní studni leží. Na Květnou neděli ale poklad vystupuje ven, jakoby jej někdo rumpálem vytáhl. Není ovšem jasné, zda je možné si jej případně odnést domů, neboť se už jednou stalo, že jej jeden sedlák na příslušnou neděli vyzvedl, ale domů nedonesl. Cestou se za ním totiž ozval děsivý chechtot a jak se otočil, sud mu z rukou zmizel. Je tedy lépe se cestou neobracet, děj se co děj. Nehledě k tomu, že na Květnou neděli je prospěšnější sledovat v kostele pašije než bloumat po hradech.
Okolo Cornštejna bývá také po večerech a někdy i v poledne možno potkat dvě podivně, starodávně oblečené dámy, které viditelně již dlouho něco hledají. Jsou to šlechtičny, které vyšly těsně před dobytím hradu tajnou chodbou na vranovský hrad a nikdo už je nikdy nespatřil. Jen, jak říkám, někdy v poledne a večer.
Stojí za zmínku i to, že Cornštejn byl dobyt krutou lstí. Statečné obránce nebývá snadné přemoci, a tak vše zbývá na dobrém nápadu. V noci přijeli obléhatelé na koních ke hradu a tam se skryli. Předtím ale přibili svým koním opačně podkovy. Zdálo se, jakoby všichni obléhatelé od hradu odtáhli.
Ráno nadšení obránci s radostí otevřeli brány a chystali se oslavit konečné vítězství. Oslavy pro ně ovšem brzy skončily krutě...
Manželka pana Hynka viděla svého muže umírat a z velkého smutku sama ukončila svůj život skokem z hradeb. Dodneška sedává o jasných nocích u okna jediného zachovalého pokoje Cornštejna. Má na sobě bílé šaty se závojem, pláče a vedle ní sedí černý pes. Vskutku nepříjemný způsob, jak trávit svůj posmrtný život.

Ohnivý vůz

Z Chvalatic si kdysi vyšla jedna žena do lesa na trávu. Vracela se domů už pozdě večer, nůši plnou, usychající stébla krásně voněla. Našlapovala si po cestě a těšila se už na rodnou chaloupku. Soumrak padl na krajinu a cesta v lese se ještě dřív než celé okolí ponořila do tmy. Ženě bylo trochu úzko a tak svůj krok zrychlila. Náhle se jí zazdálo, že před ní něco stojí. Raději skopila oči k zemi a s hrůzou si přála, aby to všechno byl skutečně jen sen. Před ní ale náhle zaržál kůň. To už musela vzhlédnout.
Na cestě stálo velké černé spřežení s černým kočárem. V něm jsou uvelebeni dva důstojně vypadající manželé, také celí v černém. A kolem celého výjevu jako divocí ďáblíci poskakují jacísi malí mužíci, z nichž vyšlehává oheň, a popleskávají silné koně.
Žena upadla do mdlob a vzbudila se až za dlouhou dobu. Vzala nůši na ramena a pelášila domů. Nikdy už podobný výjev neviděla, ale tento jí stačil na celý život.